Postavy a pověsti kouřových nocí 1

Máme zde předposlední článek věnovaný kouřovým nocím. Vedle rituálů, které jsme si představili v minulých článcích, jsou s nimi spjaté i nejrůznější mytické a pohádkové postavy a pověsti pocházející většinou z germánského, keltského a anglosaského kulturního okruhu, objevují se tu však i stopy slovanské mytologie. V dnešním článku vám trochu blíže představím aspoň několik nejznámějších.

S magií, kouzly a pohádkami kouřových nocí se pojí 

Divoká honba

Divoká honba je houf nejrůznějších mytických postav, pohádkových bytostí i duší zemřelých lovců a vojáků ženoucí se divoce nocí. Často je doprovázejí i přízrační psi.

Vůdce divoké honby se liší kraj od kraje a země od země – někde je to severský bůh Ódin, jinde zvaný Wodan, setkáme se ale i s velšským vílím králem (Gwyn Ap Nudd), Dietrichem von Bern, postavou známou nejen ze ságy o Nibelunzích, či s lovcem Hernem, anglosaským bohem lovu.

Po jeho boku jede paní Holle – tu známe pod jménem paní Zima (například z pohádek bratří Grimmů). Není to však jen laskavá stařenka, která vyklepává z okna peřiny, aby na zemi sněžilo. V kouřových nocích má velkou moc, dokáže divokou honbu ovládat a také často sestoupí na zem a (podle pověsti) odměňuje lidi za jejich chování – ale pozor, také je i po zásluze trestá. O tom se dozvíte více v příštím článku 🙂

To však není vše, s čím se za temných, chladných a magických kouřových nocí můžete setkat. Další skupinou, kterou však můžete potkat v období  od 5. prosince téměř do konce února, jsou

Perchty

Že je vám toto jméno povědomé? Vybaví se vám snad krásná laskavá jihočeská Bílá paní, dávající sladkou kaši dětem? Nemohli byste být dál od pravdy. Perchty, častokrát ďáblům podobné bytosti, se dělí na dvě skupiny. První jsou Schönperchten, aneb hezké (dobré) perchty, které lidem neškodí, chodí ve dne a obyvatelům přinášejí požehnání a přání všeho dobrého. Druhou skupinou pak jsou Schirchperchten, ošklivé (zlé) perchty. Ty se zjevují v noci, většinou ve velkých skupinách, rachotí, hřmotí a zlomyslně škodí. 

Nedílnou součástí vybavení perchty je zvonec, na který zvoní a zahání tak zimu a celkově starý rok. 

Vedle těchto dvou velkých skupin zde máme řadu jednotlivců, například pacholka Ruprechta. Tato postava má svůj počátek zhruba v 16. století. Svatý Mikuláš, postava známá a veskrze dobrá, potřebovala svůj protiklad, který by neposlušné děti postrašil. Vznikl proto pacholek Ruprecht. Však je známý i v našich končinách, jen pod jiným jménem. Zpodobněním Ruprechta je u nás starý známý čert doprovázející svatého Mikuláše 🙂

Několik pověstí vztahujících se ke zmíněným postavám –  plus dvě pověsti o postavách zde nezmíněných 🙂 ­­­– vám představím v příštím článku.

Na závěr dnešního povídání o čase mezi roky pro vás mám ještě několik pověr a dodatečně dvě kratičké štědrovečerní pověsti.

Pověry

Pokud zvony o silvestrovské půlnoci nezvoní jasně a zřetelně, nebude následující rok nijak významný. 

Kdo ve dnech spojených s kouřovými nocemi zatlouká hřebíky, bude mít příští rok nešikovné prsty a po celý rok ho budou trápit bolesti hlavy.

Kdo v tuto dobu hlasitě práská dveřmi, měl by se v létě obávat úderu blesku.

Sny, které se vám v tyto noci zdají, se v následujícím roce vyplní. Pokud se vám sen zdá před půlnocí, vyplní se v první polovině roku. Pokud po půlnoci, čekejte jeho splnění v druhé polovině.

V tyto dny mají léčivé byliny největší sílu.

Pověst o zjevení ženicha

Jednou po štědrovečerní večeři řekla paní své služebné: „O půlnoci, až bude dům tichý a klidný a každý živáček bude na půlnoční mši, se svleč do naha a zameť světnici – ale pozor, musíš jít pozpátku a směrem ode dveří k oknu. Pak mi řekneš, co jsi viděla.“

Bez nejmenšího tušení, proč po ní paní takovou věc chce, ji děvče poslechlo. Hbitě se ohánělo smetákem po světnici a náhle spatřilo hospodáře sedícího u stolu. Dívka se vyděsila a se studem utekla do své komory.

Když se paní vrátila, děvče jí vyčítalo, proč neřekla, že hospodář zůstal doma – viděla ho na vlastní oči.

Paní se zděsila a pravila: „Hospodář byl se mnou v kostele. Já však už nebudu dlouho žít, protože tobě se zjevil tvůj budoucí ženich.“

Krátce poté paní opravdu po krátké nemoci zemřela a o rok později se služebná za hospodáře skutečně provdala.

Pověst o mluvících koních

Jednoho příjemného večera tráveného v místním hostinci se hospodář doslechl, že o štědrovečerní noci získají koně schopnost mluvit lidskou řečí. Nedalo mu to, a když tato noc nadešla, neodebral se s ostatními na půlnoční mši, nýbrž odešel do stáje a schoval se ke koním pod žlab. 

Jakmile odbila půlnoc, koně opravdu promluvili: „Našeho sedláka povezeš na hřbitov ty, jsi silnější,“ prohlásil jeden. Druhý oponoval: „Ne, uděláš to ty, jsi větší!“ Takto se dohadovali téměř až do rána a ne a ne se domluvit. Krátce před kuropěním však našli společnou řeč: „Oba máme pravdu, oba ho povezeme!“ Pak už bylo ve stáji ticho. Jejich slova nevrtala sedlákovi hlavou dlouho – následujícího dne zemřel.

Doufám, že se vám článek líbil 🙂