Jedovaté rostliny v historii, část druhá

Dnes pro vás mám druhou část seriálku o jedovatých rostlinách. V tomto článku vám představím rulík zlomocný, oleandr obecný, plamének plotní a kýchavici bílou. Řeknu vám něco o jejich působení, rozšíření, a přidám i pár zajímavostí a historických faktů. Znovu upozorňuji, že informace zde obsažené jsou volně dostupné v knihách i na internetu a já tedy nenesu žádnou odpovědnost za to, jak s nimi bude naloženo. Článek berte pouze jako strukturovaný výběr z těchto informací, jedovaté rostliny zde uvedené nesbírejte a nezpracovávejte.

Rulík zlomocný

Jedna z nejznámějších jedovatých rostlin rostoucích na území České republiky. Často roste na okrajích lesů a v blízkosti lesních cest. Obsahuje tropanové alkaloidy (například atropin a skopolamin) a glykosidy. Je známý i pod jmény vlčí oko, čertova třešeň, blázníček, jahody čarodějnic a zlatá kráska. Patří do čeledi lilkovitých, o které jsem se zmiňovala už v minulém článku.

Jeho latinské druhové jméno belladonna (v překladu znamená krásná paní) vzniklo pravděpodobně na základě toho, že si již dávné Benátčanky kapaly do očí přípravek obsahující výtažek z rulíku, a to proto, aby se jim rozšířily zornice a ony vypadaly přitažlivěji. Že to na zrak nemělo ten nejlepší vliv, je asi jasné. Při častém používání mohlo dojít i k jeho trvalému poškození. Rodové jméno Atropa mu dal botanik Carl Linné a odkazuje na jednu ze tří sudiček – na tu, jež zkracuje nit života.

Rulík zlomocný, jedovaté rostliny

Rulík využívali muži i ženy  zabývající se černou magií, většinou lidovou, přenášenou z generace na generaci ústním podáním, nebo v úzkostlivě utajovaných čarodějnických knihách. Rulík byl téměř neodmyslitelnou složkou různých čarodějných lektvarů i tzv. létacích mastí. Výtažky z něj totiž způsobují halucinace a hluboký spánek narkotického rázu. Ten ovšem může končit i smrtí – a proto si s rulíkem není radno zahrávat. 

Dodnes se však používá v očním lékařství, kde kapky s jeho výtažkem napomáhají  tomu, aby se při určitých vyšetřeních pacientovi rozšířily zornice.

Oleandr obecný

Oleandr je velmi krásný a stejnou měrou i jedovatý. Obsahuje glykosidy, flavonoidy, oleandrin a hořčiny. Patří ke smrtelně jedovatým rostlinám a stačí ho opravdu malé množství. Poprvé jsem se o jeho jedovatosti dozvěděla z knihy Bílý oleandr, kterou mi doporučila kdysi spolužačka. Podle knihy byl natočen i film – a stojí za zhlédnutí.

Oleandr obecný jedovaté rostliny

Oleandr patří do čeledi toješťovitých. Vyskytuje se například v Maroku, Portugalsku, na Arabském poloostrově a v jižní Asii. Jeho prapůvod nelze přesně vystopovat. V našich končinách je oblíbeným okrasným keřem. Můžeme ho najít i v botanických zahradách. V domácnostech s malými dětmi bych však jeho pěstování nedoporučovala.

Má na svém kontě případy otrávení celých rodin, které si při grilování přichystaly z jeho dřeva špejle na špízy a ty pak s velkou chutí snědly. Ano, i tak málo stačí. Samozřejmě docházelo i k jeho zneužití, jak je to například ve výše zmíněném filmu. Na otravu dokonce stačí i med, který včely z pylu oleandru vytvořily.

V Indii a Itálii je oleandr považovaný za smuteční strom, nejspíše proto, že jeho účinky tam byly známé už dávno ve středověku. Například v Benátkách se k němu vztahuje mnoho pověr – když oleandr zahyne, říká se, že rodinu postihne velké neštěstí. Podle Benátčanů by se také neměl pěstovat doma – přináší to prý smůlu. 

V Apuleiových Proměnách je o oleandru zmínka ve vyprávění o Luciovi, jenž, proměněn v osla, chtěl oleandr pozřít. Těsně před uhryznutím lákavého sousta však poznal, že rostlina je pro osly jedovatá. 

My mějme na paměti, že nejen pro osly – a obdivujme oleandr z uctivé dálky.

Plamének plotní

Plamének plotní jedovaté rostliny

Hojně rozšířená rostlina patřící do čeledi pryskyřníkovitých. Je to dřevnatá liána, přítulně se vinoucí ke stromům, keřům i plotům. Známé jsou šlechtěné plaménky, například světle fialový kultivar ‚Nelly Moser‘. Plamének plotní je nepřehlédnutelný – ať už v období květu, nebo v zimě, kdy je plný chomáčů stříbřitých vláken. Jeho kvítky voní po vanilce. Říká se mu i argolok, starcovy vousy, rabutí či klemátis. Obsahuje saponiny, proteiny, deriváty kyseliny kávové a alkaloid protoanemonin. Plamének je devátou květinou Bachových květových esencí a je vhodný pro snílky utíkající před realitou. Je také součástí známé Bachovy Krizové esence.  

A čím je tedy nebezpečný a jedovatý? Jeho listy způsobují ošklivé, pálící zarudnutí. V minulosti tohoto účinku často využívali žebráci posedávající na ulicích. Čerstvě rozdrcenými listy plaménku si potírali kůži, aby zarudlé a od pohledu bolestivé vředy a vyrážky způsobené vymačkanou šťávou, pohnuly kolemjdoucí k soucitu, a tedy k nějaké té almužně. 

Kultivary, tak oblíbené v našich zahradách, ale níže popsané účinky naštěstí nemají. Nemusíme se jich tedy obávat.

Kýchavice bílá

Rostlina patřící do čeledi kýchavcovitých dorůstá až 80 cm. Na území České republiky patří mezi ohrožené druhy, jinak se vyskytuje na území Eurasie. Je to rostlina typická pro horské oblasti, například v Alpách dokonce horalům předpovídá, jaká bude zima. Pokud totiž kýchavice bohatě vykvete, dá se očekávat tuhá zima bohatá na sníh. 

Kýchavice bílá jedovaté rostliny

Stejně jako oleandr patří k rostlinám smrtelně jedovatým, u nichž stačí již nepatrné množství k fatální otravě. Obsahuje alkaloidy protoveratrin, rubijervin a germerin patřící k nejsilnějším rostlinným jedům, jež se se v rostlinstvu střední Evropy vůbec vyskytují.

Dříve se kořen kýchavice sušil a používal jako příměs šňupacího tabáku (odtud její jméno). Po sérii otrav bylo od tohoto užití upuštěno. Její listy, ještě před vykvetením, mohou být zaměněny za listy hořce a na základě tohoto omylu použity k výrobě hořcové pálenky. Následkem jsou časté otravy, protože alkohol účinky jedu nezmírňuje – naopak ho z rostliny extrahuje.

Šťáva z kořene kýchavice má paralyzující účinky a toho využívali například zbrojíři španělského krále Filipa III. Kýchavicovou šťávou potírali špičky šipek do kuší.  Usušený a nadrcený kořen úspěšně působil jako jed na krysy a další hlodavce. Zajímavé je, že podle některých vědeckých teorií byla kýchavice použita k otrávení Alexandra Velikého. Ať už tomu tak bylo nebo ne, na jedovatosti to kýchavici neubírá. Držme se od ní tedy dál.

A to je pro dnešek ze světa jedovatých rostlin vše. Příště se můžete těšit na durman, katu jedlou, kulčibu a tis. Doufám, že se vám článek líbil, dozvěděli jste se něco zajímavého, a hlavně doufám, že vás ani nenapadne zkoušet, jestli jsou zde uvedené rostliny opravdu tak jedovaté, jak píšu 🙂

Soustřeďuji se na léčivé byliny a jako fytopedagožka se vracím také ke kořenářskému a léčitelskému vědění našich babiček a prababiček.Více o mně si přečtětě zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.